Nebudete mi ani snad věřit,jaké jsem měla štěstí!!Nešli jsme ani pět minut a už se na jednom rohu objevila kavárna!!A že vypadala celkem slušně.A tak jsem hned řekla:No,tak tady to je.Kluci vešli dovnitř a vypadali celkem spokojený.A já taky,protože vevnitř to vypadalo fakt hezky.Sedli jsme jsi k jednomu stolku přesně pro pět lidí a Tom zavolal číšníka.Dlouho jsme se rozmýšleli a nakonec jsme si všichni objednali zmrzlinovej pohár.Začali jsme čekat,než nám jídlo přinesou.Zatím jsme si povídali.A ty jsi odtuť z Prahy? zeptal se mě Bill.Ne,já bydlím kousek odtuť.Jsem tu na návštěvě u jednich známích.Vlastně jsem sem šla kvůli vám.Chtěla jsem na váš koncert,dokonce jsem byla i u toho,když se prodávali lístky...jenže se na mě nějak nedostala řada odpověděla jsem Billovi.Pak jsme si ještě povídali,o tom jak je tady u nás v Praze,u nich v Magdeburgu,taky trochu o škole a tak.Když nám tan pohár nějak nenesli,Tom už začínal být netrpělivej.Kruci...tak kde jsou?? opakoval pořád do kola.Bill se ke mě naklonil a řekl mi s úsměvem:No,to si musíš zvyknout,brácha je pořád takhle netrpělivej,když se jedná o jídlo.Je to děsnej žrout řekl a zasmál se.Všichni mi přikývli,jako že s Billem souhlasej.Tom ale začal namítat.Hele ty máš co řikat Bille.Měla by jsi vidět jeho,když jí svoje oblíbený jídlo.To nikomu nedá ani drobeček.A tak se začli dvojčata tak ironicky pošťuchovat a hádat.Byla s nima sranda!Takhle,když je člověk pozná osobně,tak jsou úplně jiný,než se zdaj z čásáků a z DVD.Prostě to jsou úplně obyčejný kluci.Teda oni nejsou jen tak obyčejní,oni jsou ty nej kluci pod sluncem!Už už si chtěl jít Tom stěžovat ke kuchaři,kde jsou ty poháry,ale naštěstí přišel číšník a nesl na stříbrném podnose pět skvěle vypadajících opakuji skvěle vypadajících pohárů s čokoládovou polevou.Chutně jsme se do nich pustili a přitom jsme si dál povídali.Když jsem dojedla svůj pohár,byla jsem opravdu plná,protože tý čokolády tam bylo opravdu dost.A taky proto jsem musela odmítnout Gustavovu nabídku,jestli nechci dojíst jeho pohár,že už fakt nemůže.Ale byla jsem ráda,že mi Gustav nabídnul svůj pohár =)Potom jsem chtěla zaplatit,jenže kluci řekli,ať to nechám na nich,že to klidně za mě zaplatěj.Tak díky řekla jsem s úsměvem.Za chvíli jsem vyšli z kavárny a šli jsme si sednout do parku ke kašně.Bylo tam krásně,čerstvej vzduch,svítilo slunce a hlavně jsem tam byla já s Tokiákama.Teď už by se vlastně dalo říct,s mýma kámošema,protože jsem se s Tokiáčkama skamarádila natolik,že by si někdo mohl myslet,že se známe už dlouho.Dlouho jsme si ještě povídali,když mi najednou zazvonila SMS zpráva.Když jsem si přečetla zprávu,úplně jsem se zděsila.Píše mi máma,kde jsem tak dlouho,že za chvíli jedeme domů.No jo,řekla jsem si.Vždyť moje čtvrt hodina,za kterou jsem slíbila,že budu doma se protáhla na hodinu a půl!Radši jsem ani neodepsala a otočila se na kluky.Hele....já budu muset jít.Víte,za chvíli pojedeme domů a...já prostě musim jít.Řekla jsem a bylo mi smutno.Všichni čtyři kluci na mě koukali stejeně smutně jako já na ně.Fakt už musíš? zeptal se Georg,kterej si z nás asi nejvíc pochutnal na poháru.No...bohužel jo odpověděla jsem.A tak jsem se se všema klukama rozloučila a Gustav mi řekl:Když budeš někdy něco potřebovat,tak nám klidně zavolej a podal mi lístek se čtyřmi telefoními čísly.Ještě jednou jsem ho objala,jako díky.A potom mi už nezbívalo nic jinýho,než se otočit a odejít....A tak jsem vyrazila zpátky.Kluci tam ještě chvíli stáli a Bill na mě ještě zavolal:Tak zase někdy příště...mi třeba někdy přijedem do Česka!! Jo,tak jo.Zatím ahoj a mějte se všichni fajn!! odpověděla jsem mu.Ty taky zakřičel na mě Gustav a Tom s Georgem se usmívali.A teď už vážně jdu,řekla jsem si v duchu a odcházela od mích nových kámošů.No,vlastně už je asi nikdy neuvidim,pokud nepřijedou ovšem do Česka.Ještě naposled,ale fakt neposled jsem se otočila,zamávla jim a řekla si v duchu...pa Tokiáčci...
Autorka Katy z blogu klick
http://trishamad.blog.cz/0801/1-sonb-na-blogu zapoj se do soutěže o nej blog!