Dorazila jsem ke známím domů.Máma moc spokojená nebyla,že jsem se někde takhle dlouho courala,ale já jsem se vymluvila,že jsem potkala svojí kámošku ze třídy,která tady byla na nákupech.Samozdřějmě to ale nabyla vůbec pravda,ale já jsem jí o Tokiáčích říct nechtěla.Když jsme odjížděli domů,ještě jednou jsem se podívala na lístek se čtyřmi telefoními čísly,které mi dal Gustav.Měla jsem hroznou chuť mu zavolat a říct mu....vlastně ani nevim,co bych mu řikala.Koukla jsem ven za auta a sledovala ubíhající krajinu....Bylo mi strašně smutno.Při pomyšlení na to,že už nikdy neuvidim Tokiáčky,kluky se kterýma jsem si rozuměla jako ještě s nikým,se mi chtělo brečet.Když jsem dorazily domů,šla jsem do svého pokoje a lístek s tel.čísly jsem si založila do svého deníčku.Také jsem si tam postěžovala,co se mi stalo.Ještě před necelou hodinkou,jsem seděla s Tokiáčema někde v Praze a teď už je asi nikdy neuvidim...Opřela jsem loktama se o okenní parapet a sledovala déšť,který právě začínal.Rozbrečela jsem se....Strašně se mi stýskalo po klukách z Tokio Hotel!! Už jsem nevěla co mám dělat atak jsem jenom brečela a brečela.....
Druhý den jsem vstala,šla se umýt a připravit se do školy.Potom jsem šla na autobus.Ve škole na mě čekali kámošky.Přišla jsem k nim a řekla jim,co se mi včera stalo.Nemohly mi uvěřit,že jsem viděla Tokio Hotel.A mohly se zbláznit radostí,když jsem jim dala autogramkartu,kterou jsem si pro ně vzala od kluků.Hned mě vyzpovídaly,jak to odpoledne s klukama probíhalo.Divily se,proč z toho nemám vlastně radost a vypadám,jako by mi někdo umřel.Když jsem jim řekla,že vlastně Tokiáky už nikdy neuvidim,hned mě pochopily a zjistily,že můžou bejt vlastně rádi,že oni Tokiáče nepotkaly.Protože,když potkáte člověka,s kterym je vám super a pak zjistíte,že už se s nim nikdy neuvidíte,tak by jste si taky řekli,že by bylo lepší ho vlastně nikdy nepotkat.Šly jsme teda do třídy a já jsem holkám aspoň řekla,jak to v tý Praze probíhalo.Když začla hodina,stejně jsem vůbec neposlouchala učitelku a když mě vyvolala k tabuli,vůbec jsem nevěla o co go.Taky jsem dostala pěknou kuli....Učitelka se mě zeptala,co se se mnou děje,že nejsem vůbec při smyslech.Já jí jen řekla....že jsem se na dnešek moc nevyspala.Ale pravda byla taková,že jsem musela pořád mylslet na Tokiáčky.Moc se mi po nich stýskalo a nevěla jsem jak se obejdu bez toho,že už je nikdy neuvidim....
Pokráčko snad brzy...
Autorka Katy z blogu klick
Autorka Katy z blogu klick