Ten den už jsem na nic neměla náladu a do večera zůstala zavřená ve svém pokoji.Ani jsem se nezmohla na to,otevřít ten časopis o Tokiácích,kterej mi máma přinesla.Vlastně jsem ho ani otevřít nechtěla,protože sem prostě nechtěla zase vidět fotky Tokiáčů.Dobrou hodinu jsem seděla na posteli a koukala do prázdna.Něco mi prostě nedalo a musela jsem otevřít ten časopis.Přišla jsem teda ke stolu,vzala časák,sedla si zpátky na postel a nejdříve koukala na uvodní stranu.Byly na ní nápisy a přes celou stránku byli Tokiáčci.Při tý představě,že jsem tyhle kluky viděla,tyhle úžasný,jedinečný kluky,jsem sice dostala takovej skvělej pocit,ale na druhou stranu mi z toho bylo hrozně.Pak jsem se konečně překonala a otevřela časopis.Byly na ní fotky z Pražského koncíku,rozhovor s Tokio Hotel,tři plakáty(krááásný) a mnoho dalšího o Tokiáčích.Jak se tam usmívaj....jak tam koukaj....jak se tam tvářej....no,prostě všude byli úpa boží.Začala jsem si číst ten rozhovor.Byly tam otázky typu: Jak se vám líbilo u nás v Praze? Přijedete ještě někdy? Nepřipravujete nové album? Jaký je vztah mezi váma v kapele? Tuhle otázku jsem si rychle přečetla,protože jsem v poslední době četla,že Tokiáči mezi sebou nemají moc dobrý vztah.Z odpovědi jsem se ale dozvěděla,že je všechno OK.No,já jsem tím vlastně byla svědkem.Když jsem s nima byla v tý kavárně,vůbec nevypadali na to,že by mezi sebou měli nějaký konflikty.Potom jsem si ještě dočetla celý rozhovor i článek.Když jsem dočetla poslední větu,koukla jsem se na hodiny a zjistila,že na tím časákem sedím už 2 hodiny! Položila jsem ho tedy zpátky na stůl a šla se umýt.Potom jsem si už lehla do postele,protože jsem byla celkem unavená.Přemýšlela jsem o "nich".... Pořád,pořád,pořád prostě POŘÁD jsem o nich musela přemýšlet.Dostala jsem takovej hrozně divnej pocit pokaždý,když jsem o nich začala přemýšlet.Chtěla jsem už usnout,atak jsem zhasla lampičku,která byla do tý doby rozsvícená a přikrila se peřinou.Když už jsem skoro spala,naposledy jsem si řekla:Sbohem Tokiáčci....mám vás ráda. A usla jsem.
Druhý den jsem šla do školy,jako obvykle.Věděla jsem,že budeme psát z matiky a přírodopisu a to bylo pěkně blbý,protože jsem se vůbec neučila.Ve škole jsem si sedla na svoje místo a když zazvonilo,udělalo se mi hrozně.Věděla jsem že ta známka,kterou dostanu z týhle písemky může hodně ovlivnit mojí známku na vysvědčení z matiky.A že v matice zas tak dobrý známky nemám.Když vešla do třídy učitelka,hned rozdala testy.Podívala jsem se na první otázku.No,tak to bude něco řekla jsem si.Takovýhle úlohy mi fakt nejdou a taky proto je nesnášim.Stačila jsem jen vzít do ruky propisku a v tom někdo zaklepal.Vešla zástupkyně.Všichni se hned postavili,včetně mě.Dobý den začala.Je tu...větu ale nedokončila a ukázala na mě.Ty.Pojď se mnou prosím řekla.Cože?! Já?! Proboha co jsem provedla?! Zvedla jsem se tedy ze židle a vyšla směrem ke zástupkyni.Vyšly jsme ze třídy a zamířily chodbou pryč.Nenápadně jsem se podívala na zástupkyni a zeptala se:Promiňte...ale kam jdeme? Ona se na mě s úsměvem otočila a odpověděla:Ty si asi myslíš,že máš nějaký průšvih,viď? No...odpověděla jsem.Tak to se nemusíš bát.Jdeme sice ke řeďitelně,ale ředitelka tam na tebe nečeká.Jenom...někdo za tebou přišel a řikal,že je to hodně důležitý řekla a zahnula za roh do chodby směrem k ředitelně.No,tak dál už jdi sama.Já ještě musím někam zajít řekla mi a ještě se na mě s usměvem otočila s dodala:A příště...ať už za tebou nikdo nechodí ve vyučování. Jo odpověděla jsem.Naschle.Pak už jsem se otočila směrem k ředitelně.Když jsem se přibližovala,zjistila jsem že tam stojí dvě osoby.Kdo to jen může být? řekla jsem si.Když jsem byla už jenom kousek zjistila jsem že....tam stojí Tom s Gustavem!! Na nic jsem nečekala a rozběhla se k nim.Tomovi,který stál blíž jsem skočila kolem krku.Ježiši,ahóój!! řekla jsem šťestím bez sebe.Co tady děláte? No,přece jsme nemohli jen tak odjet.Když jsi nám v Praze říkala,že sem chodíš do školy...no tak jsme sem zašli řekl Gustav.To ste hodný,ale kde je Bill s Georgem? zeptala jsem se.Šli na toaletu řekl s úsměvem Tom.Tak to abych na ně počkala,ne? řekla jsem.A tak jsme se posadili na lavičku,která tam byla a čekali na Georga a Billa.To snad neni možný řikala jsem si v duchu.Tokiáčci se vrátili.Za mnou,se vrátili....
Pokráčko brzy....
autorka Katy z blogu klick